Bali - přesouváme se z Ubudu do Amedu

Po třech dnech v Ubudu jsme se rozhodli přesunout na východ ostrova do Amedu. Nechtěli jsme přesunem promarnit celý den a tak jsme se rozhodli, že cestu spojíme i s výletem. Napsali jsme jednomu řidiči, na kterého jsme měli kontakt od známých a dohodli jsme se, že nás nabere v hotelu a cestou do Amedu nás vezme na nějaká hezká místa. První zastávka byla u menšího vodopádu. Poté jsme pokračovali do nějakého zemědělské oblasti, kde jsme viděli jak se pěstuje káva, čaj a nejrůznější koření. Chovali tam i cibetku na cibetkovou kávu, takže tu jsme viděli taky. Na místě byla i ochutnávka čajů a kávy. I přesto, že nejsem vůbec milovník kafe, tak místní verze, které byly smíchané například s kokosovým nebo vanilkovým cukrem mi hodně chutnaly. Pár balíčků jsme si přivezli i domů pro sebe, rodinu a kamarády.

Východ Bali se pyšní opravdu nádhernou přírodou a každou chvíli narazíte na rýžová políčka. Ta nejznámější jsou asi Tegallalang v okolí Ubudu, která jsme navštívili ke konci pobytu také, ovšem na východě najdete pole úplně bez turistů, pouze s místními zemědělci, kteří je obdělávají.

Nedaleko Amedu se nachází vodní chrám, který je umístěn v takovém menší parku. Místo se mi moc líbilo, ale jako prakticky všechna fotogenická místa bylo naprosto okupováno skupinkami Rusů a Číňanů, kteří chrám a hlavně tedy sebe fotili na dva miliony způsobů a tím trochu bránili ostatním, aby si užívali klidnou atmosféru místa a nedejbože si chrám také vyfotili.

Před naším řidičem jsem zmínila, že bych moc ráda navštívila domov balijské rodiny. On ani chvilku neváhal a hned řekl, že nás vezme k sobě domů. Měl sice 4 děti, ale v domácnosti žilo hned několik rodin pohromadě, takže tam bylo opravdu veselo. Řidičova manželka nám hned ve dveřích podala talíř s večeří, na kterém byla rýže, vařené vejce osmažené v těstíčku a nějaká zeleň na způsob špenátu. Příbor jsme nedostali, protože balijci jedí rukou, lépe to tak chutná. Jídlo bylo celkem dobré, ale šíleně moc pálivé. Jako dezert jsme dostali vynikající mango. 

Cestou na hotel jsme ještě potkali ceremonii, které se na Bali konají prakticky každý den. 

V Amedu jsme bydleli v hotelu Oasis, který byl oproti ubytování, které jsme měli v Ubudu velice skromný, čemuž odpovídala i cena. Hotel měl ale moc dobré snídaně a byl čistý, což je pro mě vždycky nejdůležitější. 

V Amedu mě potkal menší zdravotní problém a nezbylo nic jiného než vyhledat lékárnu. Na mapě sice žádná lékárna nebyla, nicméně po chvíli hledáni jsme objevili krám, kde prodávali suvenýry, košile a léky. Vešli jsme dovnitř a anglicko - pantomimicky jsme se snažili vysvětlit co mi je. Těžko říct, zda to "lékárnice" pochopila, protože nám vyrovnala na pult asi 5 krabiček, které měly všechny příbalové letáky jen v indonéštině. Paní lékárnice nebyla schopna cokoliv pořádně přeložit, takže nezbylo nic jiného než googlit. Jeden z léků nakonec vypadal, že by snad mohl zafungovat. Zaplatili jsme částku, za kterou bych se doma dokázala léčit tak tři měsíce. Lék nakonec nezafungoval, neboť po jeho otevření se ukázalo, že je úplně zkažený. Druhý den nezbylo nic jiného než si půjčit skútr a dojet do hodinu vzdáleného vedlejšího města s pořádnou lékárnou. V těchto situacích si člověk vždycky uvědomí, jaké má v životě štěstí. Balijci totiž vydělávají cca 1500 - 3000 Kč měsíčně, tudíž léky na úplně banální problém, které i pro nás byly poměrně drahé, jsou pro ně prakticky nedostupné.

Cestou z lékárny jsme se zastavili na stezce v korunách stromů, která stála asi 30 Kč a byly z ní nádherné výhledy po okolí. O stezce jsme se dozvěděli od Čecha žijícího v Amedu, na kterého jsme narazili tak, že jsme šli po ulici a viděli jsme stánek s českou vlajkou. Ptali jsme se balijce, který měl stánek na starosti, proč má vyvěšenou českou vlajku a on nám řekl, že jeho šéf je Čech a že nás k němu vezme na pokec.

Pláže v Amedu jsou černé, neboť nedaleko se nachází sopka Agung, která v roce 1963 vybuchla a celé okolí pokryl popel. Není to tedy žádný ráj na zemi, ale výhled na zapadající slunce nad sopkou je nádherný. Podél pláže se také nachází pár barů a restaurací, kde je moc hezké posezení s výhledem na oceán. Večer jsme objevili i jedno místo s živou hudbou (Amed je jinak celkem klidné místo). Živá hudba byla skvělá, ale jídlo, které jsme dostali bylo naprosto příšerné. Ryba i kuřecí bylo úplně syrové, takže jsme to celé vrátili a samozřejmě i zaplatili. Nicméně v baru jsme se seznámili s partičkou finů, francouzů a maďarů a užili si s nima zábavnej večer.

Z Amedu naše cesta vedla na ostrov Gili, který již není součástí Bali, ale sousedního Lomboku. Gili jsme si z celé naší výpravy oblíbili asi nejvíc a více vám o něm napíšu v příštím článku.