Filipíny - Boracay

Naše putování po Filipínách skončilo na ostrově Boracay. Tento ostrov patří mezi jedny z nejznámějších na Filipínách a jedná se o cíl mnoha turistů každý rok. Nápory cestovatelů dokonce dohnaly vládu k tomu, aby od října 2018 do dubna 2019 ostrov kompletně uzavřela. V tomto období zde probíhaly nejrůznější úklidové práce a rekonstrukce, které si kladly za cíl udělat z ostrova opět příjemné místo, kterým byl předtím než jej zaplavily davy turistů. Podle nových pravidel je zde povolen pouze určitý počet návštěvníků za rok, na pláží se nesmí pít alkohol, tančit, kouřit, stavět hrady z písku, provozovat vodní sporty apod. Nejprve jsme se báli, aby to na nás nebylo trochu moc mrtvé, ale naše obavy nebyly vůbec na místě.


Přímo na Boracay není žádné letiště, tudíž musíte doletět na vedlejší ostrov, na kterém jsou letiště hned dvě. My jsme přistáli na tom bližším, které se jmenuje Caticlan. Jedná se o asi nejmenší letiště jaké jsem kdy viděla. Velké bylo zhruba jako průměrný byt a kufry vám zde nepřijedou na páse, ale zaměstnanci vám je budou podávat přímo do ruky z vozíků, kterými je přivezli z letadla. Po opuštění letiště se na vás hned vrhnou desítky agentů nabízejících převoz na Boracay. Neměli jsme sílu na odpor, tak jsme se nechali chytit prvním z nich a bez protestů jsme mu dali všechny peníze, o které si řekl. Nakonec se ukázalo, že jsme dobře udělali, protože všude panoval ten jejich typický zmatek a choas, ale my jsme nemuseli nic řešit a jen jsme slepě následovali našeho chlápka. Z letiště nás dovezl autobusem k lodi, loď nás převezla na Boracay a z přístavu nás pak tříkolka zavezla přímo do hotelu.

Hned na úvod nás zaskočil silný vítr a obrovské vlny. Od barmana jsme se vzápětí dozvěděli, že to takhle bude každý den, že vždycky celý srpen hodně fouká a jsou velké vlny. Zrovna dvakrát nadšení jsme z toho nebyli, ale v průběhu pobytu jsme si nakonec zvykli. Některé dny vítr navíc nebyl tak silný a s trochou snahy se dalo v moři i trochu plavat, což já stejně nedělám, protože se bojím žraloků :D









Ubytování v ostatních lokalitách Filipín jsme příliš neřešili, ale Boracay jsme vybírali celkem pečlivě, protože jsme zde měli strávit 9 nocí a nechtěli jsme aby to byl moc velkej punk, neboť toho jsme si užili předchozí týden až až. Přece jen se švábama člověk vydrží sdílet pokoj jen chvilku. Nakonec u nás zvítězil hotel se srandovním názvem Nigi Nigi Nu Noos "e" Nu Nu Noos. Určitě se na Boracay najdou i hezčí hotely, nicméně my jsme se shodli, že bychom sem jeli klidně i podruhé. Samozřejmě je potřeba počítat s o dost nižším standardem než je člověk zvyklý, nicméně to už víme dávno a řekla bych, že docela dokážeme odhadnout co od jakého ubytování můžeme čekat. Na Nigi Nigi se mi líbilo, že to nebyl žádný nesmyslný panelák, které mi do těchto ostrovních lokalit nikdy nesedí. Jednalo se naopak o několik chatek rozesetých v zeleniny jen pár kroků od pláže a bylo vidět, že celý koncept je v souladu s přírodou a atmosférou ostrova. A gekoni v pokoji místo švábů byli taky příjemnou změnou. Mezi pláží na chatkami překážel pouze bar, což vůbec nebylo na škodu. Bar byl totiž druhou velkou výhodou ubytování v Nigi Nigi. Každý večer zde hrála skvělá živá kapela písničky na přání a dokonce jsme se od kytaristy dozvěděli, že jeho bratr žije v Praze a byl jedním z finalistů SuperStar. Řekl nám i jméno baru, kde hraje a my jsme mu slíbili, že se na něj přejdeme podívat. Svět je malej. Nechyběly zde ani tematické večery jako ladies night, 1+1 free, bucket night a podobně. Ať jsme náš večer začínali kde jsme chtěli, tak jsme vždycky skončili v našem baru.

Co se týká jídel, tak z těch jsme úplně nadšený nebyly, protože výkon kuchaře nebyl zrovna vyrovnaný. Některá jídla byla super, ale cokoliv smaženého jsme měli skoro problém pozřít. Na jedničku byly ale snídaně, jejichž největší výhodou bylo to, že se podávaly celý den, takže i naše afterparty vstávání v poledne nás neochudilo o vajíčka na tisíc způsobů, opečený toust a k tomu pomerančový fresh za příplatek 25 Kč. Kdo chtěl, mohl se pokusit překonat rekord v počtu snědených vajec. Vítěz pak získal za odměnu tří denní stravování v restauraci zdarma. Aktuální leader tabulky zdolal k snídani 49 vajec, takže o překonání rekordu jsme se nepokusili. Přece jen zažívací systém člověka v Asii dostává pěkně zabrat. Sníst 50 vajec na jeden zátah by pro nás také mohlo představovat poslední jídlo na delší dobu. Někde jsem četla, že lidská imunita si cizorodé bakterie dokáže zapamatovat, takže pokud jednou zavítáte do jihovýchodní Asie, tak ty další návštěvy už pro tělo nemusí být taková zátěž. Nevím, co je na tom pravdy, mě teda bylo blbě zatím  vždycky :D Ale pravdou je, že v Thajsku jsem měla žaludek na vodě celé dva týdny, na Bali to bylo trochu lepší a tady jsem první týden byla vlastně úplně v pohodě, začalo to se mnou jít z kopce až časem, ale kdo ví, zda za to mohly cizorodé bakterie nebo všechen ten cuba libre smíchaný s GTčkem. 




Ale zpět na ostrov Boracay. Veškerý život je soustředěn na západní pláží White Beach, která se dělí na Station 1, 2 and 3. Station 1 je taková víc nóbl s lepšími restauracemi a hotely, Station 2 je párty místo a Station 3 má být klidnější oblast pro rodiny. My jsme navštívili všechny stanice a favoritem zůstala stejně naše 2. Má podle mě nejhezčí pláž a největší večerní zábavu. Station 3 byla taky celkem fajn, na pláži určitě není tolik lidí, ale večer je tam asi nuda. Naopak Station 1 má za mě rozhodně nejhorší pláž a to je pro někoho, kdo se přijel válet k moři celkem zásadní mínus. Pokud bych měla něco na Station 1 doporučit, tak určitě místní trhy a pak taky marockou restauraci Kasbah. Bylo to moje první setkání s marockou kuchyní a byla jsem nadšená! Všechna jídla, co jsme měli byla skvělá. Kasbah nám doporučili naši kamarádi ze Saudský Arábie, se kterými jsme se seznámili v našem baru a pak jsme s nima strávili tři poslední večery. Uměli skvěle anglicky, což byla příjemná změna a navíc to byli první SA, který jsem v životě potkala. Jakožto vášnivý čtenář knížek typu Bez dcerky neodejdu jsem samozřejmě měla tisíc otázek, kterýma jsem je po několikátý skleničce zasypala. Zajímavé je, že jsme na Boracay nepotkávali prakticky žádné Evropany nebo Američany. Všude byli samí Číňani, případně filipínští dovolenkáři. Číňani se nově zařadili na seznam turistů, které vůbec nemám ráda. Za tu dobu nás tak štvali, že jsme si je začali googlit a zjistili jsme, že rozhodně nejsme sami, kterým jde celý koncept cestujících Číňanů na nervy. Vůbec nechápou, co je to osobní prostor, pořád do vás vrážejí, jsou neomalený, hlučný a vrcholem všeho je, že se koupou v legínách a zimních bundách.

















Náš pobyt na ostrově se nesl v hodně pohodovém duchu. Každý den jsme docela dlouho vyspávali a pak jsme většinu dne trávili na pláži. Jednou jsme se nechali tříkolkou dovést i na západní stranu ostrova, kde byla pláž o poznání klidnější, žádné vlny ani vítr. Zpočátku jsme na pláži byli i celkem sami, ale to nám samozřejmě zanedlouho zkazili všudypřítomní Číňani. Cestou z pláže jsme se nechali vyhodit v City Mall, kde jsme nakoupili i nějaký dárečky domů.

Ke konci našeho pobytu jsme si zaplatili šnorchlovací výlet, během kterého jsme měli navštívit 2 korálové spoty a pak si dát na protějším ostrově oběd. Výlet nabízí snad každý druhý obyvatel Boracay, ale nemusíte si lámat hlavu s kým jet, neboť všichni jedou zhruba stejnou lodí a zavezou vás na stejné místo. Já bych tenhle výlet rozhodně nedoporučila. Na lodi cca pro 20 lidí nás sedělo asi 40, takže jsme byli namačkaný jako sardinky. Navíc nás nutili mít na sobě celou dobu navlečenou záchrannou vestu. Na té lodi bych to byla asi ještě schopná pochopit, ale k našemu překvapení jsme vestu nesměli sundat ani při šnorchlování. Argumentem byla samozřejmě naše safety, což je v zemi, kde visí elektrický vedení asi tak metr nad zemí trochu směšný. Asi 5 minut jsme se s nimi na to téma hádali, až jsme se rozhodli prostě do vody skočit s vestou v ruce. Nevím, jestli jste se někdy zkusili potopit v záchranné vestě, ale zcela překvapivě to nejde. Jak můžete vidět na fotce, tak všichni Číňani vestu poctivě měli na sobě a dokonce se v ní koupali i když jsme byli na pláži.

Co se týká šnorchlování, tak to taky nebylo nic moc. Korály byly šedivý a rybiček jsme viděli barevných jen pár. Vrcholem byl druhý potápěcí spot, kde byl tak extrémně silný proud, že kdykoliv jsme se pustili lana, které bylo natažené podél lodi, tak nás proud odnesl třeba 20 metrů pryč a bylo extrémně těžký vrátit se zpět na původní pozici. Oběd na protějším ostrově byl celkem fajn, ale odehrával se v nějaké džungli a my jsme si zapomněli repelenty. Toto místo zrovna patřilo mezi nejvíce zasažené epidemií horečky dengue, takže jsem si to tam zas tak neužila. No co vám budu povídat, byli jsme rádi, když výlet skončil :D









Abych nějak shrnula naše tři týdny na Filipínách, tak ta země na mě působila o dost chudším dojmem než co jsme mohli vidět v Thajsku a na Bali. Četla jsem, že dokonce 20 % obyvatel zde žije pod hranicí chudoby s méně než 1 dolarem na den. Potkávali jsme celkem dost žebráků a i malé děti na nás volali Sir, Madam, money money. Naprostá většina domů, kolem kterých jsme jezdili nebo chodili byla v naprosto dezolátním stavu a místo střech zde byly pouze kusy plechu nebo plachty. Neumím si představit jaké vedro v těch domech musí být. A už vůbec si neumím představit co se asi s takovým domem stane, když se přižene tajfun, které jsou na Filipínách dost běžnou záležitostí. Na druhou stranu byli všichni filipínci moc milí a usměvaví. Překvapilo mě, že celkem dost řeší plasty. Plastový brčko ani igelitku jsme nikde nedostali a prakticky na každém rohu byly 3-4 popelnice na třídění odpadu.

Oproti ostatním asijským zemím, které jsme navštívili se mi také Filipíny zdáli o poznání levnější. To se netýká tak úplně hotelů, ty stály podobně, ale jídlo i pití se určitě dalo sehnat dost levněji. Trochu jiné to bylo na Boracay, které je hodně turistické, ale pokud by člověk chtěl jíst s místními, tak není problém do 50,- Kč. Dokonce i v turistické restauraci stál kopeček rýže asi 5,- Kč.

Mrzí mě, že kvůli počasí jsme si neužili více přírody a cestování, jak jsme původně plánovali. Nicméně je to alespoň důvod, proč se na Filipíny vrátit.
















1 komentářů: