Filipíny - Cebu a Bohol aneb plány opět nevychází

Plán byl takový, že z Puerto Princesa přeletíme na ostrov Cebu, kde se necháme taxi dovézt na trajekt a trajektem přejedeme na ostrov Bohol, na kterém strávíme dvě noci. Měli jsme zarezervované krásné ubytování uprostřed džungle s nádherným výhledem do krajiny a na moře. Osud si však pro nás přichystal něco jiného. 

Už při odbavení zavazadel nám bylo řečeno, že naše letadlo bude mít pravděpodobně zpoždění. Začali jsme trochu panikařit, protože poslední trajekt měl jet někdy kolem 19h, což nám v případě většího zpoždění nedávalo příliš šancí na to, že to stihneme. Nakonec jsme přistáli někdy před 18h (místo plánovaných 16h) a jelikož z letiště na trajekt je to asi 20 min jízdy taxíkem, tak jsme si byli vcelku jistí, že v pohodě stíháme. K našemu nemilému překvapení nás však zaskočila extrémní zácpa, která způsobila, že jsme 20 minutovou cestu jeli hodinu a půl! Naplánovaný trajekt jsme tedy nestihli. Z přístavu nicméně odjíždí obrovské množství lodí, tak jsme si řekli, že zkusíme štěstí u nějaké jiné společnosti. Přístav sám o sobě byl totální chaos. Všude neskutečné davy lidí, které se mačkaly přes sebe, do toho šílené vedro, dusno a všudypřítomný smrad z nějakých pouličních přesmažených jídel a odpadků. Na jednom rohu dokonce probíhala venkovní bohoslužba, což tomu všemu jen dodávalo ten správný apokalyptický rozměr. Jakožto dva běloši jsme klasicky způsobovali rozruch, všichni se na nás lepili a furt se s námi někdo chtěl bavit nebo nám něco nabízet. Celá atmosféra místa na mě působila extrémně nepříjemně a chtěla jsem co nejdříve vypadnout. Zdeněk se prodral k nějakému prodejnímu okýnku, aby zjistil, že všechny večerní trajekty jsou narvané k prasknutí a první volný je ve 2 ráno. Bylo mi jasné, že více než 5 hodin na tomhle šíleným místě nejsem schopná zvládnout. Navíc ubytování na Boholu bylo od přístavu vzdálené ještě asi další hodinu a půl jízdy, tudíž bychom přijeli někdy k ránu a pravděpodobně půl dne prospali. Nezbylo nám tedy nic jiného než na ulici přes booking rychle vyhledat nějaký blízký hotel s tím, že plány ohledně Boholu zvážíme později. Cebu je docela velké město, takže najít ubytování nebyl nejmenší problém. Nicméně už podruhé se nám stalo, že jsme museli nechat propadnout zarezervované ubytko. 

Začínala jsem celkem propadat panice. První půlku Filipín jsme měli cestovat po přírodě a zatím jsme viděli pouze letiště, hotely a hnusná smradlavá města. O to víc času jsme trávili po hospodách. První večer v Cebu nám recenze ukazovali nejlepší restaurace uvnitř nedalekého nákupního centra. Přišlo mi to trochu divný, protože u nás asi nikoho nenapadne jít na dobrou večeři do nákupáku, nicméně na Filipínách je to skutečně tak. Vrchní patro bylo venkovní a bylo celé poseté jednou restaurací vedle druhé. Když jsem snědla vynikající mušle s krevetama, začala mi nálada trochu stoupat a začali jsme si z naší situace dělat srandu. Zážitek nemusí být dobrý, hlavně že je intenzivní. A podobný zádrhely a nepříjemnosti prostě k cestování taky patří, ať se nám to líbí nebo ne. 

Vymysleli jsme nakonec, že zůstaneme na dvě noci ubytovaní v Cebu a na Bohol pojedeme prostě jen na výlet. Druhý den jsme tedy vstali brzy ráno a na 7 hodinu se nechali odvézt do přístavu, kde jsme si koupili zpáteční lístek na trajekt. Plavba trvala 2 hodiny, takže v 9 jsme byli na Boholu. Hned v přístavu jsme si půjčili skútr a vydali se na naši 120 km dlouhou trasu. Bohol je krásný ostrov plný zeleně a na silnicích jsme byli po celou dobu prakticky sami. Naším cílem byly Chocolate Hills a rezervace s nártouny. Chocolate Hills byly opravdu krásné a kdybychom měli na místě víc času, tak bych si tam určitě půjčila čtyřkolky a projela si okolí kopců. Takhle jsme se pouze pokochali z vyhlídky a pokračovali dál za nártouny. Nártouni jsou malinkaté opičky, které žijí myslím pouze na Filipínách a v Malajsii. Jedná se o extrémně nervózní stvoření, takže se kolem nich musí chodit po špičkách. Dalším fun factem je, že jejich oči váží 2x tolik co jejich mozek. V rezervaci jsme zaplatii vstupné asi 30 Kč a vydali jsme se po stezce, na které stáli rozmístění zaměstnanci rezervace, aby nám ukázali, kde se zrovna nártouni nachází. Jsou tak malinký a ukrytý mezi stromy, že bychom je sami hledali asi těžce. Byli extrémně roztomilí, ale skoro všichni během naší návštěvy zrovna spali. Také se nedali skoro vůbec vyfotit, což bylo asi z velké části způsobeno tím, že fotím mobilem a ne žádným super foťákem, který by je na větší vzdálenost dokázal kvalitně zachytit. 

Po nártounech jsme se pomalu vydali směrem zpět do přístavu. Cestou mě přemohla šílená únava a asi 3x jsem upadla do mikrospánku. I přesto, že skútr řídil Zdeněk, tak není asi úplně nejbezpečnější usnout ani jako spolujezdec. Museli jsme tedy stále zastavovat, ale pořád se mi nedařilo se probrat. Pomohla až coca cola, kterou jsem do sebe skoro na ex kopla. Díky ní jsme mohli bezpečně pokračovat. 

Mrzelo mě, že jsme na Boholu mohli strávit pouze jeden den a nestihli ho tak pořádně prozkoumat. Jsou zde prý i krásné pláže, které jsme při našem jednodenním výletě vidět nestihli. Nicméně i tak jsme byli rádi, že konečně vidíme z Filipín něco hezkého. Další den nás čekal poslední přesun na krásný ostrov Boracay.