Filipíny - Palawan aneb ne vždy jde vše podle plánu

Filipíny byly vždycky na seznamu míst, které jsem si hodně přála navštívit. Když jsme pak začali vybírat destinaci pro naši svatební cestu, Filipíny nakonec vyhrály. Asii jsme si oblíbili již v minulosti a to zejména pro její skvělý poměr cena - výkon. 

Jelikož jsou Filipíny ještě o kus dál než třeba Thajsko nebo Bali, tak i letenky jsou ještě o kus dražší. Nám se nakonec podařilo sehnat asi za 17 tisíc s Turkish airlines s dvouhodinovým přestupem v Istanbulu. Protože jsme tušila, že před svatbou budu řešit spíš svatbu než svatební cestu, tak jsem celý itenerář naplánovala asi už 3 měsíce před odjezdem. Náš plán byl následující - Manila - Palawan (Puerto Princesa, El Nido, Puerto Princesa) - Cebu - Bohol - Cebu - Boracay - Manila. Filipíny jsou obrovská země skládající se z 7000 ostrovů a vtěsnat vše do 16 dní dovolené může být opravdu oříšek. Pro přesuny mezi jednotlivými místy jsme zvolili letadlo, i přesto, že to jde i lodí, nicméně za mě je loď zbytečná ztráta času, protože to, co letadlo uletí za hodinu plují některé lodě třeba i dva dny. Všechny přelety jsme zrealizovali s AirAsia Philippines, protože jako jediná filipínská letecká společnost prošla mezinárodním bezpečnostním auditem. A jak už jsem psala mnohokrát, tak já jen tak do nějakýho letadla nevlezu, a to ani výměnou za levnější cenu.

Po přistání v Manile jsme si jako už tradičně koupili simku s 8GB dat a vydali se na hotel, který byl asi 5 minut chůze od letiště a který jsme si zabookovali na jednu noc, protože náš let na ostrov Palawan byl až druhý den ráno v 6:50. Protože jsme už před odletem četli ve zprávách, že na Filipínách řádí tajfun, který zabil několik lidí, začali jsme hledat předpověď počasí na následující dny. K našemu velkému zklamání jsme zjistili, že hned další den má tajfun zasáhnout právě ostrov Palawan a oblast El Nido, kam jsme se chystali. Dlouho jsme přemýšleli co budeme dělat, jestli na ostrov vůbec má smysl letět, nicméně měli jsme už zaplacené letenky a ubytování, takže jsme se rozhodli, že poletíme a až dorazíme na místo, tak se rozhodneme co dál. Po příletu na Palawan jsme se na místním letišti vydali k okýnku s nápisem "tourist info" abychom se zeptali, zda má smysl podniknout 5 hodinovou cestu do El Nida. Paní za okýnkem nám řekla ať nic takového rozhodně neděláme, že tam řádí tajfun a že všechny výlety jsou stejně zrušené. 

Rozhodli jsme se tedy nechat naše ubytování v El Nidu propadnout a našli jsme si nový hotel přímo ve městě Puerto Princesa, kde se nachází letiště a kde jsme původně vůbec neplánovali trávit více času než jedno odpoledne. Jelikož jsme byli extrémně unavený z cesty a předcházející svatby, ze které jsme se nestihli dospat, tak jsme první den v podstatě celý prospali. Ze spánku nás probudil zvuk sirény. Oba jsme se samozřejmě děsně lekli, co se děje. Po chvíli jsme zjistili, že ten zvuk vychází z mého telefonu. Když jsem se na něj podívala, tak mi na displeji svítila zpráva "Tísňová výstraha" a následoval nějaký text kterému jsem nerozuměla a u něj napsáno pouze Palawan - což bylo místo, kde jsme se nacházeli. Pomocí google překadače jsme zjistili, že na ostrov se ženou velké deště a hrozí záplavy a sesuvy půdy. Velice příjemné probuzení. Město Puerto Princesa bylo ale bezpečné a žádné nebezpečí nám zde nehrozilo. Tedy skoro žádné. V den našeho příjezdu jsme totiž skrz aplikaci Drozd, kam se vždy když jedeme do nějaké rizikovější země registruji, obdrželi zprávu, že na Filipínách byla vyhlášena epidemie horečky dengue, kterou přenáší komáři. Nakoupili jsme tedy repelenty, které jsme na sebe lili po litrech. Stejně jsme se však pár štípancům neubránili. Inkubační doba horečky dengue může být až 14 dní, takže stále ještě nemáme vyhráno, nicméně minimálně už se nemusíme bát toho, že nás budou léčit někde v džungli :D

Během našeho pobytu na Palawanu jsme se každý den chodili ptát, jestli přece jen nemůžeme jet na nějaký výlet, ale všechny byly stále zrušené. Courali jsme tedy alespoň po městě, které bych k návštěvě asi nijak zvlášť nedoporučila. Je zde celkem provoz, velký smrad - a to ať už z smogu nebo z nejrůznějšího vaření přímo na ulici. Myslím si, že smrad je pro Asii celkem typický. Zažili jsme ho jak v Thajsku, tak i na Bali. Další typickou asijskou záležitostí je šílená změť drátů a kabelů, která kolikrát visí třeba metr nad zemí. 

Pokud byste v Puerto Princesa přece jen nějaký čas trávili, což většinu lidí stejně nemine, neboť k cestě do El Nida je to obvykle výchozí destinace, tak mám k doporučení alespoň skvělou restauraci, ve které jsme strávili hodně času. Jmenuje se Kinabuchs Grill and Bar a mají zde vynikající jídlo i pití. Naším favoritem byly sizzling gambas, což je v překladu něco jako prskající krevety. Po večeři si můžete zajít zatančit nebo zahrát kulečník (my zvládli obojí) do Tiki Resto Bar, kde hraje živá hudba. 

Nejlepší způsob, kterým se pohybovat po městě, jsou tříkolky, které najdete na každém rohu. My jsme obvykle jezdili cca 10-15 minut za 35 Kč. Byli jsme na sebe strašně hrdý, jakou se nám podařilo vyjednat perfektní cenu, ale to jen do chvíle, než jsme si všimli, že uvnitř tříkolky je oficiální ceník, podle kterého měla naše cesta stát asi 10 Kč :D Nicméně Zdeněk odmítal platit řidičům tak málo a řekl, že je raději podpoří těma 35 Kč, takže jsme stejně dál jezdili za turistickou cenu. 

Poslední den v Puerto Princesa jsme se rozhodli, že když nás nikdo nechce vzít na výlet, uděláme si nějakej sami. Půjčili jsme si skútr a vyrazili jsme. Cílem měla být krokodýlí rezervace. Není to asi úplně must see, ale my jsme v tu chvíli vzali za vděk čímkoliv. Cestou zpět nás zastihnul obrovský slejvák, takže jsme museli zastavit a strávit asi hodinu v děravém přístřešku a nechat se žrát od komárů. 

Po třech nocích v Puerto Princesa jsme se už dost těšili na přelet do Cebu a následné dva dny na Boholu. O tom, že ani zde nešlo nic podle našich plánů vám řeknu příště.