Před 12 hodinami jsme se vrátili z naší tří týdenní dovolené v Indonésii. Návraty vždy nesu poměrně těžce, o to hůř, když se musím vyrovnávat s jetlagem. Na Bali bylo o 7 hodin víc, takže dnes jsem se vzbudila v půl druhé ráno a už se mi bohužel nepodařilo usnout. Teď je něco po páté a já jsem boj s nespavostí vzdala a řekla si, že začnu s prvním článkem o naší cestě.
Tentokrát celkem výjimečně vybíral destinaci Zdeněk. Chtěl za každou cenu na Bali, protože na fotkách viděl tamní přírodu, která se mu moc líbila. A já na svém seznamu nemám místo, které bych nechtěla navštívit, takže jsem samozřejmě souhlasila. Asi dva měsíce před naším odletem Indonésii zasáhlo několik silných zemětřesení a ostrov Sulawesi dokonce postihlo tsunami. Hodně jsme proto zvažovali zda nemáme raději jet někam jinam. Měli jsme se na Bali potkat i s kamarády, ale ti nakonec změnili plány právě z těchto důvodů. Protože jsme ale letenky už měli koupené, rozhodli jsme se, že pojedeme, protože něco se může stát kdekoliv na světě. Měla jsem stažené asi 3 aplikace, které hlásí zemětřesení a v každém místě, kde jsme pobývali jsme si našli nějaké únikové místo. Musím říct, že první noc pro mě byla opravdu těžká, protože jsem pořád přemýšlela nad různými děsivými scénáři, ale nakonec se mi od toho podařilo odprostit a zbytek dovolené jsem už spala klidně.
Letenky jsme kupovali asi 4 měsíce předem. Protože takhle dlouhá cesta je očistec sama o sobě, chtěli jsme, aby let byl určitě z Prahy a s co nejkratším a hlavně jen jedním přestupem. Toto kritérium splňovali akorát Emirates a Qatar. Rozhodli jsme se pro Emirates. Lítat s Emirates miluju a navíc z Prahy do Dubaje nás čekal let s Airbusem 380, což je největší dopravní letadlo na světě. Už samotná cesta pro mě tedy byla velkým zážitkem. Let A380 byl skvělý, všude spousta místa na nohy a navíc v letadle nebyl prakticky vůbec žádný hluk a při vzletu a přistání nebylo téměř nic cítit. Nejprve jsme absolvovali 5 hodin cesty do Dubaje, tam jsme měli asi 1h 30 min na přestup a následoval 8 hodinový let na Bali. Na druhém letu jsme měli velké štěstí, protože jsme seděli na trojsedačce jen ve dvou, tudíž jsme měli spoustu pohodlí a krásně jsme celou cestu prospali.
Po přistání jsme se rozhodli, že si koupíme místní SIM kartu, abychom měli stále přístup k internetu, což pro nás bylo důležité hlavně kvůli mapám a také proto, že jsme neměli předem zajištěné žádné ubytování a věděli jsme, že jej budeme průběžně rezervovat přes booking až na místě. Sice na spoustě míst je wifi, ale nedá se na ní příliš spolehnout. Signál je hodně slabý a kolísavý, takže často je člověk k wifi sice připojen, ale internet se mu prostě nenačte. SIM karta s 4 GB stála okolo 200 Kč. Poté jsme si na letišti vyměnili na začátek pár dolarů. Vezli jsme si s sebou US dolary s tím, že je postupně budeme měnit na místní měnu, kterou je indonéská rupie. V záloze jsme měli i karty, na které ke konci dovolené také došlo, nicméně vybrat si na Bali peníze z účtu je opravdu očistec. Najít bankomat, který by vám byl ochoten vydat více než 2000 Kč je naprostý zázrak. Navíc si každý bankomat účtuje za výběr nějaký poplatek a samozřejmě i vaše banka si k tomu nějakou tu stovečku za výběr ráda přičte. Navíc se často stává, že bankomat peníze ani nevydá, protože žádné nemá a nebo prostě vůbec nefunguje. Je tedy určitě lepší se předem zásobit velkou částkou v hotovosti, aby člověk ideálně žádné peníze vybírat nemusel. My jsme se ke konci snažili platit kartou všude kde to šlo, abychom se vyhnuli výběrům, ale i při platbě kartou se občas stalo, že k částce byly přičteny 3 % z důvodu platby kartou. Jinak 100.000 IDR je asi 150 Kč, tudíž místo peněženky aby člověk pomalu peníze nosil v igelitce. Běžně jsme s sebou po kapsách tahali miliony rupií, což bylo docela srandovní.
Poté, co jsme na letišti vyřídili všechny tyto nezbytnosti, jsme vylezli ven, kde čekalo asi tak 300 taxikářů a všichni naráz se na nás vrhli, aby nás odvezli do hotelu. Měli jsme bydlet 4 km od letiště, takže první cena 20 dolarů, kterou někdo vykřiknul, byla docela přemrštěná. Nakonec jsme jeli za 150 Kč. Po celou dobu našeho pobytu jsme se na Bali pohybovali taxíkama nebo na skútru. Taxi je zde levné a o ceně se dá smlouvat. Uber a podobné služby jsou všude velkými plakáty zakázané. Jeden večer jsme se rozhodli, že Uber přece jen zkusíme, protože aplikace nám ukazovala cenu asi 30 Kč, zatímco taxikář chtěl 250 Kč. Uber pro nás sice přijel, jenže místní taxikáři si řidiče vyhmátli a začali mu nadávat. My jsme mu moudře radili ať na ně kašle a prostě ujede, nicméně nedal si říct, omluvil se a poprosil nás ať vystoupíme, že by měl jinak problémy. Nechtěli jsme, aby se situace vyhrotila, tak jsme vystoupili. Nelíbilo se nám však ani to, že by taxikáři měli nad uberistou vyhrát a tak jsme se rozhodli, že je vytrestáme a vydali jsme se na hodinový pochod do hotelu pěšky. Pak už jsme Uber znova nezkoušeli.
Naší první zastávkou na Bali byla Kuta, která se nachází 4 km od letiště na jihozápadním pobřeží ostrova. Kuta je trochu rozporuplným místem. Někdo ji miluje, někdo jí nenávidí. Chápu asi oba tábory, nicméně pro nás určitě svoje kouzlo měla. Kuta pro mě znamená dvě věci. Ta první je nekonečně dlouhá pláž plná surfařů a stánkařů, kteří nabízejí buď lekce surfu nebo pivka, která si nejlépe vychutnáte při nádherném západu slunce. Druhou je pak nekonečně dlouhá ulice plná barů, obchodů, restaurací a diskoték, kde to žije dlouho do noci. Na Kutě se mi hodně líbil právě ten život. Pořád je všude otevřeno, živo a je zde nekonečně možností, kde se skvěle najít nebo skvěle napít. A protože my máme hodně rádi i noční život, večer jsme se nikdy nenudili. Můj oblíbený bar byl vi ai pi, který se nacházel hned vedle památníku teroristického útoku z roku 2002, jehož cílem byly právě noční podniky v Kutě a při němž zahynulo 202 lidí z celého světa. V klubu hrála každý večer živá hudba písničky na přání, moc dobře tam vařili a navíc se daly drinky objednat do velkých džbánů, což nám maximálně vyhovovalo :D Poslední večer, který jsme v Kutě strávili jsme se vydali po pláži směrem na sever, kde jsme na pláži Double Six Beach objevili i několik poklidných plážových restaurací s živou hudbou.
V Kutě jsem objevila nádhernej butik Jasmine, kde jsem si koupila dvoje šaty. Dokázala bych ten obchod vykoupit celej, všechno tam bylo naprosto nádherný.
Co se týká pláží na Kutě, tak jsme jí navštěvovali spíše večer při západu slunce s Bintangem v ruce. Na koupání to podle mě příliš vhodná pláž není, neboť je na ní nekonečně mnoho surfařů, kteří vám nejspíš přejedou hlavu, pokud v jejich blízkosti budete plavat. I my jsme se nechali zlákat a jeden den surf vyzkoušeli. Hodinová lekce s trenérem stála kolem 200 Kč. Nejdřív nás naučil na pláži jak se z polohy ležmo na surf postavit a pak jak jej ovládat. Po teoretickém nácviku jsme se vydali do vln. Vůbec jsem nevěřila tomu, že zvládnu něco víc, než na surfu jen ležet a pádlovat. Nicméně na několikátý pokus se mi opravdu podařilo se postavit a asi 10 vteřin jsem sjížděla vlnu a byl to neskutečnej pocit! Strašně se mi to líbilo a určitě jsem surfování nezkusila naposledy. Pokud někdy budete váhat, tak si myslím, že je určitě pro začátek nezbytné mít trenéra, který na vás bude křičet, kdy máte pádlovat a kdy si máte stoupnout. Když jsme to zkoušeli sami bez něj, tak jsme vůbec nedokázali odhadnout ten pravý moment, kdy je potřeba vyskočit, aby vás vlna svezla.
Možnosti stravování v Kutě jsou nekonečné. Najdete tady spoustu možných kuchyní a myslím, že si vybere každý. Když jsme v Kutě byli předposlední den před naším odjezdem, tak jsme dokonce objevili i nějakou německou restauraci, kde si Zdeněk dal něco jako knedlo zelo vepřo. Jinak abych začala popořadě, tak úplně nejlepší místo, které jsme v Kutě navštívili byl Warung chef Bagus. Warung je tradiční indonéská rodinná restaurace a tato opravdu byla jedna z top. Pan Bagus vařil po celém světě a pak se usadil v Kutě, kde otevřel tento warung. Navštívili jsme jej hned 2x a to kvůli dokonalým žebírkům, které jsme tam poprvé ochutnali. Pozadu nezůstává ani satay, což je tradiční balijské jídlo - různé druhy masa nebo krevety napíchané na tyčce, podávané s rýží a arašídovou omáčkou. Dalším vyjímečným místem byl Fat Chow, což je tak trochu hipsterský podnik, který nám doporučili místní kluci na pláži. Na snídani můžu doporučit Legian 27. Snídaně jsme sice měli vždy v ceně ubytování, ale hned první ráno se nám podařilo snídani díky časovému posunu zaspat asi o 5 hodin, takže jsme museli jít hledat do města. Jinak v Kutě jsme bydleli v hotelu Seaview Boutique resort, který se nacházel přímo na pláži a jeho součástí byla i výborná italská restaurace. Na místní poměry tam byly sice ceny poněkud vyšší, ale jídlo měli vynikající.
V Kutě jsme celkově strávili 5 nocí. První tři po příjezdu v hotelu Kuta Seaview a poslední dvě před odjezdem v Hotelu Island and Spa Legian, který se nenacházel na pláži, ale na hlavní párty ulici. Po prvních třech dnech v Kutě jsme se rozhodli, že je čas zvednout kotvy a vydali jsme se na sever do vnitrozemí do Ubudu, o kterém bude článek příště.
0 komentářů:
Okomentovat