Francouzské Alpy - Risoul

Jako malá jsem do francouzských Alp jezdila lyžovat s rodinou téměř každý rok. Mám na to ty nejlepší vzpomínky a tak když nám kamarád poslal odkaz na akci Big snow jam, která se koná právě ve Francii byla jsem hned pro. Big snow jam je každoroční párty na horách, kam se může až do vyprodání míst přihlásit každý. V nabídce je několik lyžařských středisek. My jsme byli termínově dost omezeni a tak na nás nakonec zbyl poslední týden v březnu, který se konal v Risoulu. Trochu jsme se obávali, zda bude na místě dost sněhu, ale naše obavy byly naprosto zbytečné.


Big snow jam nabízí přepravu autobusem, ale na výběr je i možnost vlastní dopravy, pro kterou jsme se rozhodli my. Z představy 24 hodinové cesty autobusem se mi ježí vlasy hrůzou. Autem nám cesta zabrala poloviční dobu a tím, že jsme jeli ve čtyřech jsme se mohli i hezky podělit o náklady za benzín, dálniční známky a mýta. Na místě jsme měli být v sobotu v 19 hodin večer, takže jsme se rozhodli vyrazit už v pátek a cestou přespat v Rakousku u Bodamského jezera. Z Prahy do francouzských Alp vede několik cest. My jsme se snažili vybrat tu nejrychlejší, která by nás zároveň nestála balík. Za francouzské dálnice se totiž platí poměrně drahé mýto. Zvolili jsme tedy nakonec cestu přes Německo-Rakousko-Itálii-Švýcarsko-Francii. Ve Švýcarsku se bohužel dá koupit jen roční známka a v Itálii jsme mýto platili snad každých 50 kilometrů. Oproti cestě po dálnici Francií to ale stále vyšlo nejlevněji. Cesta byla prakticky celou dobu po dálnici, až na některé úseky ve Švýcarsku, které vedly skrze hory. Tyhle cestičky já mám ale skoro nejraději, protože se je pořád na co koukat, krajina ve Švýcarsku je nádherná a celkem mě láká se tam někdy vydat na nějaký výlet jen za přírodou. Naopak dálnice kolem Milána, kterou jsem zrovna vyfasovala jakožto řidič, vedla snad 300 kilometrů bez jediné zatáčky a posádka auta si navíc prosadila poslouchat audio knihu Den Trifidů, což pro mě byla vážně pekelná kombinace a byla jsem šťastná, když začal slejvák a musela jsem se začít na řízení soustředit trochu víc.

Nejlepší zmrzlina! Spatřena bohužel jen v Rakousku.
Bodamské jezero
Do Risoulu jsme přijeli ještě dřív, než bylo v plánu, takže jsme měli dostatek času hledat naše ubytování, což se ukázalo jako vcelku nelehký úkol. Všechny baráčky vypadaly úplně stejně. Bydleli jsme v apartmánech Castor and Pollux, které se nacházelo přímo na sjezdovce, takže na lyžích jsme mohli přijet v podstatě až ke dveřím. Castor and Pollux měl na internetu naprosto šílené recenze, takže jsme čekali to nejhorší. Nakonec jsme byli překvapení, protože bydlení bylo super. Naprosto čisté a poměrně nové. Jediným mínusem byla velikost. Bydleli jsme ve 4 lidech v apartmánu pro 6 a podle mě to byl apartmán pro trpaslíky. I jen ve 4 jsme tam o sebe na každém rohu zakopávali a když jsme do apartmánu natahali všechny naše zavazadla, tak na zemi zbyla jen malá cestička, kterou se dalo projít. Taky naše postele od sebe stály vzdálené tak zhruba jeden metr, takže o nějakém soukromí se nedalo vůbec mluvit. Nedovedu si představit, že by nás tam bylo ještě o 2 víc. Nejvtipnější byl záchod, na který když jste si sedli, tak jste se hlavou i kolenama dotýkali dveří. Nicméně jak jsem řekla, počítali jsme s tím, že ubytování bude příšerný, takže z těhlech maličkostí jsme měli spíš srandu. Jeli jsme si především zalyžovat.



A lyžování to nás teda nezklamalo ani náhodou. První čtyři dny jsme měli opravdu nádherný počasí, takže jsme si zajezdili skvěle. Celé dopoledne se na sjezdovce držely vlnky od rolby, což já na Alpách miluju ze všeho nejvíc. Odpoledne už vlnky sice zmizely, ale sjezdovky byly pořád skvělý. První den jsme nalyžovali kolem 30 km, takže jsme pak odpoledne úplně mrtvý odpadli. Časem jsme si na to trochu zvykli a poslední dny se nám počasí pokazilo, takže jsme lyžovali o něco méně a víc času jsme trávili hraním her a popíjením. Co se týká lyžování, tak se dá lyžovat ve středisku Risoul a na stejnou permici můžete přejet i do Varsu, což je sousední středisko. Z Varsu se pak dá dostat na úplný vrcholek střediska, který leží v 2700 m.n.m a kde se nám povedla docela vtipná věc. Přejezd z Risoulu do Varsu byl asi tak na hodinu a půl, což jsme netušili a podařilo se nám uvíznout ve Varsu v době, kdy už všechny lanovky vypínali. Nakonec si o nás záchranáři a vlekaři předali zprávu vysílačkou a nechali nás ještě vyjet nějakou poslední kotvou a za doprovodu našeho osobního záchranáře jsme si mohli dojet zpátky k ubytování. Byli jsme rádi, že nás nenechali ve Varsu, protože Vars se nachází od Risoulu asi 50 km po silnici, tudíž bychom se do ubytování asi jen tak nedostali. Jak můžete vidět i z fotek, tak sjezdovky byly úplně prázdné a na lanovku jsme nikdy nečekali frontu déle než 20 vteřin. Tohle je druhá věc, kterou na Alpách miluju.











Jeden večer se mi také podařilo všechny přemluvit, abychom vyrazili do restaurace na raclette, na což jsem taky měla z dětství jen ty nejlepší vzpomínky. Na Tripadvisoru jsem vybrala restauraci La Marmitte, která měla skvělé hodnocení. Vtipný bylo, že neměli ani nápojový, ani jídelní lístek v angličtině, vše pouze francouzsky. Naštěstí jsme věděli pro co si jdeme a víno jsme si poručili to nejsladší, které mají :D Nakonec byli všichni nadšený a výborně jsme si pochutnali. Poslední večer jsme si udělali i domácí raclette na pokoji, na který jsme si v sámošce koupili raclette společně s bramborama, okurkama a uzeninama a sýr jsme pak improvizovaně rozpékali na pánvičce. No bylo to skoro tak skvělý jako v tý restauraci :)



Risoul je hodně párty místo, protože sem jezdí hlavně mladí lidé, takže o zábavu je zde postaráno. Každý den po lyžování probíhala párty v baru pod sjezdovkou a večer se do stejného baru dalo jít na diskotéku. Tam jsme se vydali jednou, ale hráli tam příšernou hudbu, na kterou se podle mě dá tancovat jen pod vlivem extáze. Chvíli jsme vyčkávali, jestli se hudba trochu nezlepší, ale nakonec jsme to vzdali a vrátili se zpět na domácí párty. 


Cesta domů byla poměrně dobrodružná, protože přes noc napadlo asi 100 cm nového sněhu, takže všechny silnice byly zasypané sněhem a bez řetězů nás odmítli nechat odjet. Vyrazili jsme tedy do města shánět řetězy na auto, za které jsme museli dát 60 eur. Za pomoci místní "sněhové policie" pak kluci řetězy namontovali a jelo se dolů do údolí. Pro řidiče cesta nic moc, ale spolujezdci měli celou cestu krásné zasněžené výhledy. Nakonec jsme se ve zdraví doklouzali až dolů a pak už nás čekalo jen 1200 km do Prahy.





2 komentářů:

  1. Francie je na zimní lyžovačku moc dobrá, já jsem byla jednou v Rakousku a dvakrát ve Francii a Itálii. Rozhodně se mi nejvíc líbilo v Alta Valtellina, není to tak profláknutá destinace, jako třeba blízký Svatý Mořic ve Švýcarsku, ale tam se mi líbilo opravdu nejvíc. Máte moc pěkné fotky, mě se takové nikdy nedaří vyfotit, myslím ty ve tmě, ale to bude rukama, foťákem ne, je mi to jasný :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem zatím v Alpách byla pouze ve Francii, takže srovnání nemám. Snad si časem rozšířím obzory :) Francouzský Alpy ale miluju a rozhodně tomu dost přispívá i to jídlo :D Fotky v přítmí se mi obvykle taky příliš nedaří, hlavně vše fotím jen telefonem, což není na večerní fotky ideální, takže pak si trochu vypomáhám úpravou v google fotkách, tam se dá vytáhnout světlo a pak to vypadá o něco líp :)

      Vymazat